Trelleborg
Můj příběh začíná koupí Trelleborga, kterou uskutečnil můj táta, který vždycky věděl, že toužím po koni. Bylo to v lednu, jeli prý do mnoha stájí a v jedné našli Trelleborga, byla to dostihová stáj s několika plnokrevníky, ale Trelleborg nevypadal, jako kdyby byl jejich oblíbenec. Bylo mu tehdy 9 let, tehdejší špičkový sprinter, ale vyčerpaný, nemocný a špatný steepler, kterého ještě zkoušeli dávat do dostihů. Nakonec zřejmě usoudili, že pro něj již dostihová kariéra skončila, a tak jej chtěli prodat. Dali inzerát a na něj se přihlásil můj táta, který ho vlastně zachránil. Trelleborg byl ve velmi špatném zdravotním stavu, v té době měl pokročilé stádium příkleku, které se ničím nedalo zastavit, i když jsem se o to bytostně snažila. Bylo mi tehdy ještě 13 let, kdy mi ho přivezli. Nového koně, dostihovou hvězdu jsem poprvé viděla 2.1. 2000 před tím, než jsem šla do školy. Byl to překrásný pocit. Vyvedla jsem si ho před stáj, koukla mu do očí a objala ho. Táta mě hned upozornil, že má něco s nohama, ale že to snad nebude vadit. Mě to bylo jedno, ihned jsem se do něj zamilovala a měla ho ráda i s tím, že nebyl ideální sportovní kůň.
Pak následovalo několik měsíců, kdy jsem ho poznávala, v té době jsem se naučila držet v Trelleborgově sedle v tom nejrychlejším trysku, jaký tehdejší nejlepší sprinter uměl. Když jsme začínali každý den pracovat, krokovali jsme na klusácké dráze, která v Olomouci na Lazcích zůstala z tehdejšího olomouckého dostihového závodiště. Ta klusácká dráha měla asi 800 m a můj milý Trelleborg se na konci, který byl nejdál od maštale, rozhodl, že mi zdrhne. Tenkrát jsem ještě absolutně nevěděla, co s ním mám dělat a v té době se mi vyvinul tzv „dostihový brzdový sed“. V anglickém sedle jsem se postavila do třmenů, nahla dopředu jak jockey a brzdila jej otěžemi, což samozřejmě nezabíralo, ale ten sed mám stále v podvědomí a kdykoliv se mnou jakýkoliv kůň uteče, přesně takhle stojím jako kdysi na Trelleborgovi. Když se mnou každý den takhle zničeho nic utíkal, většinou na dráze nebo na rozlehlých loukách, já se postupně naučila předpokládat, kdy přesně kůň vyběhne. A ihned ho stočila do kruhu a bylo vše v klidu a v pohodě. Strašně jsem si užívala tyhle jeho každodenní lekce. Lidé, kteří mě znali a jezdili pracovat zejména s parkuráky na dráhu, se nestačili divit a jak jsem se pak dozvěděla, říkali „jó, to je ta Hanka, co si koupila toho plnokrevníka“ a když mě viděli prosvištět, z dálky na mě řvali „zasedni ho a stoč ho do kruhu“, ale to nešlo, problém byl v tom, že jak se plnokrevník rozběhne, dá se jen těžko stočit na kruh. Takže jsem potom přišla na to, že je lepší vycítit, kdy se chce rozběhnout. Tak takhle se mnou zametal asi dva roky, nebylo to denně, ale užila jsem si. Naštěstí jsem nikdy nespadla, za což mu vděčím. Nevím, jestli bych to přežila.
Jak běžel čas, a já byla kapku starší a viděla jak všichni s koňma skáčou, vzali mě mezi sebe a já jsem s Trelleborgem zkoušela gymnastiku a menší skoky. Pamatuju si taky náš první a poslední pořádný hubertus. Který se konal v Kyselovicích u Přerova. Koně jsme tam odvezli ve vozíku, Trelleborg skvěle zvládal cesty vozíkem... byl to fakt machr. Ten hubertus se jel v listnatém lese, koní a jezdců tam bylo asi přes 40. Ohromě se mi to tam líbilo, nikde jsme se nehnali a bylo to v pohodě. Ale než jsme došli na onu známou louku, kde se koně rozběhli napříč té obrovské rozlehlé rovině za liškou. Já jsem seděla na Trelleborgovi a povídala si s kamarády někde opodál a jak jsme viděli to běžící jezdectvo, řekla jsem si že bychom se mohli připojit a klusat. Klus se ale záhy změnil na cval a ten pak na trysk. A z posledního místa jsme se rychle posunovali dopředu k lišce. Já jsem měla svůj obvyklý posed a koukala jsem se jen jak míjíme ostatní a jak Trelleborg kýve hlavou, což jsem ještě snad nezažila (to kývání hlavou nahoru a dolů je možné vidět v dostizích 
) Jak jsme se prokousali, tedy jak se Trellebog prokousal tím stádem až k lišce, otočila jsem mu hlavu a snažila se zastavit, což se mi povedlo. Pozbytek Hubertu šel kůň v klidném tempu, absolutně spokojen... Na konci jsme se všichni na koních seřadili do řady, před kterou se konal tzv. rozběh. Přihlásilo se tam pár českých teplokrevníků. Mohla jsem tam jít s Trelleborgem, věděla jsem že by to 100% vyhrál, ale byl celkem spocený a já ho chtěla dalšího běhu ušetřit. Tak jsem se jen dívali a přemýlšeli o tom, jak je možné, že teplokrevníci neběhají stejně rovně do cíle jako plnokrevníci a v duchu jsme se oba smáli.
Naše skákání netrvalo dlouho, protože jsem brzy poznala, že to není pro Trelleborga požitkem ani nic zdraví užitečného. Takže jsme začali jezdit na vyjížďky do přírody a Trelleborg se začal rychle zklidňovat a já věděla, že takové vyjížďky jsou pro něj to nejlepší. V kusu byl skvělý, chodil krásně, ale jak měl cválat, vždycky to vzal s pořádným odpichem a následným velmi rychlým cvalem, což jsem absolutně chápala a byla jsem v klidu.. ale jak se postupně uklidňoval, zjistil že o nic nejde, nikde nemusí být první.. konečně jsem mu mohla povolit otěže aby cválal tím svým pomalým tempem ... bylo to pro něj potěšením, cítila jsem to z něj...
Jak jsem zpozorovala, že se Trelleborg poměrně dost uklidnil, dosti se mi zalíbila myšlenka westernového ježdění... naše westernové období začalo asi před třemi roky a i když nebylo závratně úspěšné, měli jsme z něj radost oba. Naše první neoficiální závody byly v Horce nad Moravou, v Areálu Lovecké Chaty u Vlastimila Sedláčka, o těchto závodech jsem se dozvěděla od kamarádky z maštale, pověděla mi o disciplíně Halter, což je soutěž, kde se předvádí kůň na ohlávce, veden absolutně přesně podle stanoveného kurzu po kolbišti. Oba musí vypadat velice dobře a sehraně, elegantně a pěkně. Když jsem to slyšela, přišlo mi to jako dost dobré rozptýlení od všedních dní a i když jsem s westernem neměla kromě klobouku nic společného, šli jsme do toho. Tenkrát jsme museli do pár dnů vyřizovat kulaté razítko, což nebylo jednoduché. Ale nakonec jsme vše zvládli a stáli jsme na onom kolbišti, které mě vždycky tak trochu přitahovalo. (Věřím, že Trelleborga až tak moc ne, protože byl demotivován z dostihů, ale já mu chtěla ukázat, že ne každé závody jsou ve stressu a ve spěchu, že můžou být v úplné pohodě 
Soutěže se účastnilo kolem 18 koní, chodilo se po jednom a měla se ujít určitá trasa, v čemž bylo zahrnuto i stání, couvání klus ... řekla bych, že Trelleborg to zvládl absolutně skvěle, to on mě vedl a on mi pomáhal jak jen mohl, abych z něj měla radost. Nakonec jsme zkončili na krásném 6. místě, byla jsem moc ráda, že jsme se byli ukázat na předávání cen, muselo to být i pro Trelleborga moc krásné. Nebyl ani trošku nervózní, což mě těšilo.
Po tomhle zážitku mě chytl western mohutně za srdce a já se o to začala do hloubky zajímat. Začala jsem se připravovat na licenci, i když s obtížemi, protože jsem brala ohled na Trelleborgovo zdraví... řekla bych, že by to bylo až nemožné pro někoho trénovat ze zdravotních důvodů jen 15 minut denně a téměř ani necválat... ale my jsme to s Trelleborgem zvládli. Byl úžasně pozorný a schopný kůň, pro kterého nebylo překážkou nic. Takže se krásně naučil ustupovat, couvat i do L. Ale nechtěla jsem ho zbytečně přetěžovat, takže jsme nedělali ty příšerné reiningové cviky... nicméně, byl připravený na jezdeckou část zkoušek na licenci. Ten den, co jsme se měli dostavit na místo, kde se zkoušky měly provádět, jsem se nedostavila bohužel s Trelleborgem ale s Aralem, parkurovým koněm, kterému sedělo půjčené westenové sedlo. Měla jsem prostě problémy se sedlem na ten den mi kamarád půjčil své sedlo, ale Trelleborgovi nesedělo, odřel by si kohoutek, tak mi moje skvělá kamarádka půjčila svého o dost mohutnějšího parkurového koně a já mohla jet. To mě trochu mrzí, že jsem si to nezajela s Trelleborgem...
O pár měsíců později se u nás konaly wesernové závody JUJU, vybrali jsme si Pleasure a Trail. První byl Trail, velice zajímavá a podle mě skvělá disciplína, kdy kůň jde podle kurzu kolbištěm a překonává překážky typu "otevření branky, překlusání kavalet, slalom v klusu, couvání, přejití mostku..." to jsme doma všechno v klidku nacvičili, ale tam bohužel byl jako střela a já nevěděla co mám dělat. První byla branka, tu jsme otevřeli tak na pátý pokus, prošli .. pak byl slalom v klusáckém tempu v jeho podání, potom přecválání kavalet, křivě no... prostě jsem z toho byla moc zklamaná, protože téměř všechno co tam bylo jsme doma na jízdárně trénovali... on se tam choval jak nervní plnokrevník před a po dostihu... ale já jsem ho znala a chápala ho, nebylo pro něj lehké být v tom prostředí... ale umístili jsme se na 5. místě... Pleasure byl taky hrozný, pleasurový kůň má chodit klidně s hlavou nesenou dole a ťapkat si to pěkně pomalu, ale měla jsem pod sebou dostiháka, tak co se dalo čekat... byla jsem celkem v pohodě, akorát jsem přemýšlela co si asi o mě myslí rozhodčí... Trelleborg chodil doma jak špičkový westernový kůň ale nervy z něj dělaly úplně jiného koně...
Přes to všechno co jsme spolu za ty dva závody zažili jsem na něj byla hrdá, i když se někdo zvědavě a s posměchem díval na jeho křivé nohy nebo ho viděl jako koně, který nemá ve westernu šanci, já Trelleborgovi věřila a snažila se mu porozumět a udělat mu takovou zábavu aby nás to bavilo oba a abychom byli oba spokojení. Není nic krásnějšího, žádná první cena za cenu že kůň nemá z práce radost. Podle mě musí kůň chtít pracovat pro člověka a člověk pro koně, to je krásně partnerství, které by mělo být mezi každým horsemanem a koněm.
Čas ale byl proti nám a Trelleborg začal častěji kulhat, tak jsme chodili jen na krokovky, když zrovna nekulhal, opadly mu svaly, ale myslím, že ten odpočinek byl pro něj dobrý. Sedět v sedle bylo pro mě absolutně skvělý pocit, byl můj přítel, o kterém jsem věděla že se na něj můžu spolehnout. Nikdy jsem neměla stejný pocit na jiném koni. To byl prostě můj Trelleborg. Tenhle pocit se snad nedá vyjádřit slovy...
Jeho nohy se velmi zhoršovaly, kulhal velmi často a já radši vůbec nejezdila... pěkně jsem se o něj každý den starala, leštila ho, dopovala ho potřebnými vitamíny na klouby.. volala jsem i doktory z Brna a ti mi řekli, že je to všechno jen šlachama a že je to normální, že se ty šlachy zkracují, když má kůň příklek z dostihů.. dokonce si ho i natáčeli na kameru pro ilustraci extrémního příkleku... jediné co mi řekli, co jsem mohla udělat, bylo že jsme mu začali dávat speciální podkovy, na kterých chodil moc pěkně. Byl to pro mě žalostný pohled dívat se na něj a na jeho smutné oči, bez známky radosti upírající se na mě. Takhle se vždycky díval, když ho něco bolelo, a já se snažila tomu zabránit jak se jen dalo, pořád jsem volala naši paní veterinářku, která se k nám chovala vždycky moc krásně a Trelleborga měla moc ráda... takže nám docela často dávala Panacur, když ho bolely nohy a kulhal, ten většinou rychle zabral. A taky arthro biosol byl pro něj skvělý.
Poslední víc jak půl rok jsem na něm přestala jezdit a jen se starala aby byl v pohodě, užíval si dostihový důchod, chodil do ohrady s koníkama, odpoledne jsem přišla, dala ho zase do ohrady, vyházela špinavou slámu, nastlala nebo přidala hobliny, a pak jsme šli pást na takový pěkný travnatý pozemek. Byl tam vždycky moc rád, pouštěla jsem ho pár metrů před vchodem a on to pochopil jako vpuštění do dostihu tak jsme si hráli... rozuměli jsme si ... a jak jsem ho pustila on udělal pár cvalových skoků a pak klusal a zakousl se do trávy.... takhle vypadal náš každý den, bylo to příjemné, hlavně na jaře a v létě. Já jsem si tam sedla a dívala se ne něj, on jen kontroloval jestli tam ještě jsem a pásl se v pohodě dál. Občas tam zašla i moje kamarádka s kobylou, kterou Trelleborg měl taky moc rád, takže jsme je tam pustili spolu aby tam Trelleborg nebyl sám.
Jak přišel červenec, Trelleborg nemohl pořádně chodit, někdy šel z ohrady deset minut, mohutně kulhal a tak jsem s ním chodila jen pár metrů na jízdárnu, kde byl takový maliný travnatý plácek mezi stromy ve stínu a tam se můj miláček pásl. Koně z maštale mohli pracovat na jízdárně a Trellebog se na ně díval, někdy mi to připadalo, jako kdyby se díval trenérskýma očima...
Hodně jsem řešila co s tím udělám, viděla jsem že se trápí, nemohl běhat, kulhal i v kroku... bylo mi ho líto nechávat tolik hodin stát v boxe a jen brávat na pastvu... chtěla jsem najít nějakou stáj s pastvinami, kde by byl venku celý den a bylo o něj postaráno... hodně jsem jezdila, pátrala jsem po něčem takovém, dost jsem se do toho vložila a nezajímalo mě nic jiného. Nakonec jsem našla tzv. Útulek pro koně, kde bylo spoustu koní s problémy, byla to stáj, kde byli naprosto skvělí starostliví lidé s pochopením... domluvila jsem tam Trelleborgovi pobyt, se souhlasem naší paní doktorky. Odvezli jsme ho tam a zdálo se to všechno naprosto v pořádku. Každý den mi volali, chodil ven do krásné velké travnaté ohrady, ale 4. den mi zavolali, že si Trelleborg zlomil nohu a že musel být utracen...
Milovala jsem ho
